Kafkovské intermezzo # Přítomnost Franze Kafky by se snad mohla jevit jako žádaná postmoderní manýra. Právě Kafka však zřejmě jako první v české literatuře dokázal vyzdvihnout Němcovou jako epistolární autorku. "Znám v češtině jen jednu hudbu řeči, a to Boženy Němcové; tady nacházím jinou hudbu, ale příbuznou tamté odhodlaností, vášní, půvabem a především jasnozřivou chytrostí," napsal v květnu 1920 Mileně Jesenské. O tři roky dříve píše ze Siřemi Felixi Weltschovi, že čte "výlučně autobiografie nebo korespondenci" a že "možnost výběru bude v češtině asi obzvlášť malá, navíc jsem teď přečetl snad nejlepší z těch knih, výbor z korespondence Boženy Němcové, nevyčerpatelný pro poznání člověka". Kafka, sám vášnivý pisatel dopisů, čte autorčinu korespondenci bezprostředně poté, co u něj byla diagnostikována tuberkulóza, kterou považuje za svůj "celkový bankrot", za tělesný příznak selhání duchovních sil; cítí se, jako by chtěl "rozložitými zády krýt anděla smrti". I on by se tedy mohl popasovávat s jejím osudem, souznít s jejím martyriem. Jeho okouzlení ale evidentně vychází z textu, z hudby řeči.