Možná si ještě někdo vzpomene na sovětského inženýra, který už už byl na stopě výroby automobilu na vodu. Alespoň nám, malým čtenářům časopisu Věda a technika mládeži, to někdy před třiceti lety tvrdili. Až o hodně později jsem se dozvěděl, že onen člověk prostě lil do benzinu vodu, pošteloval karburátor a ono to nějak jelo. Partajní funkcionáři se dmuli pýchou a on stále přidával a přidával vodu, jeho vůz byl čím dál úspornější a vodovější. Nakonec to dopadlo, jak muselo - motor se zničil a auto na vodu zůstalo snem. Na rozdíl od aut na vodu, ta na vodík reálně existují. Kolega z motoristické redakce jich dokonce několik řídil a neřekne o nich křivé slovo. Možná v nich opravdu budeme jezdit za čas všichni. Problém jsou "jenom" peníze. Provoz "vodíkáčů" zatím stojí řádově více než klasických aut. Možná jen zatím.