Federico Díaz (1971) své elektronické instalace na pár týdnů rozložil v Brně: v rámci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého představuje v Domě umění dvě interaktivní díla, o několik stovek metrů dál, v Uměleckoprůmyslovém muzeu, si lze v temné místnosti "zakomunikovat" s umělým člověkem, či lépe s lidsky vyhlížejícím tvorem, jenž si na každého návštěvníka "zvyká" a reaguje dle pohybů a hlasů, které dotyčný vyvine v prostoru sledovaném senzory. Idea zatím významně předbíhá schopnosti techniky, byť ta pozoruhodná, k akci i přemýšlení vybízející instalace je plná nových technologií. Aby však mohlo docházet k "rovnocenné" komunikaci (nikoliv na úrovni "pošťuchování" hlemýždě či želvy), k tomu asi dopomohou až stroje dalších generací. Možná je Díaz ještě zažije.